Když se narodíte jako slyšící dítě neslyšícím rodičům, většinou si dlouho neuvědomujete jejich zdravotní handicap. A přesně tak to vnímal i dnes pětačtyřicetiletý Jiří Volejník.

Abychom měli čas na rozhovor, navrhuje tlumočník znakového jazyka a předseda Spolku neslyšících Plzeň Miroslav Hanzlíček státní svátek, 8. května. "Jinak jsem v jednom kole," říká omluvně.

Neslyšící Židovka, která se vrátila z koncentračního tábora v Terezíně… Když se dozvídám od plzeňské tlumočnice Kristýny Voříškové o tomto příběhu, okamžitě vím, že ho chci čtenářům představit.

"Dobrý den, na váš spolek jsem narazil náhodou v Radničních listech a dnes ho našel na netu. Jsem jeden ztěch, co mají také problém, jsem nedoslýchavý– cca 40 procent na obě uši a vzhledem kmé profesi strojní...

S neslyšící lektorkou znakového jazyka Petrou Buzrlovou a Annou Kohutovou, přítelkyní jejího syna Davida, sedíme v posluchárně na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Je pátek, devět hodin ráno a do dveří vcházejí studenti, které čeká předmět Znakový jazyk…

Když jsem ji viděla naposledy během natáčení Televizního klubu neslyšících ve Frýdku-Místku, nadšeně mluvila o tom, jak sbírá data o lidech, kteří mají za sebou operaci kochleárního implantátu před více než dvaceti lety.

"Petře, víš, že budeš mít v rámci projektu Jsem jedno (moravské) ucho šťastnou sedmičku? Je to dnes sedmý rozhovor…"

Měla to být beseda jako jakákoli jiná. Jenže nebyla…

"Teda, Roberte, cítíš, jak se tu pod námi chvěje podlaha?" vytřeštím oči.

"Ani, když jsme se viděly minule, tak se ti ta zašitá rána po operaci kochleáru hodně špatně hojila. Čím to?"