Zakladatelka Jsem jedno ucho ve Frýdecko-Místeckém Patriotu

Třetího března jsme si připomněli Světový den sluchu – den, který upozorňuje na prevenci ztráty sluchu, včasnou diagnostiku i péči o sluch u dětí a dospělých. Se zakladatelkou spolku Jsem jedno ucho a autorkou stejnojmenných knih Veronikou Širc jsme mluvili o tom, proč slyšet ještě neznamená rozumět, jaké bariéry zažívají neslyšící v běžném životě a co může každý z nás udělat pro lepší komunikaci i ochranu vlastního sluchu.

• Jiří Vítězslav Sachr

Traduje se, že více než polovina obyvatel Prahy má kořeny na Moravě. Vy jste ale zvolila opačný směr a z Prahy se přestěhovala k nám do Frýdku-Místku, kde žijete už několik let. Co vás sem přivedlo?

Rodina. Moje rozhodování o odchodu z metropole bylo tehdy docela rychlé – následovala jsem do Frýdku-Místku svého budoucího manžela, který pracuje v dopravě. Během covidové pandemie jsem navíc zjistila, že spoustu věcí, které jsem dělala v rámci pražských aktivit, zvládnu i na dálku. Moje práce byla tedy přenositelnější na Moravu než manželova do Prahy. U něj to vzhledem k regionální působnosti na severovýchodě Moravy prakticky nepřipadalo v úvahu, takže jsem se mu přizpůsobila – a dnes jsem tady. Šťastná.

Ale jinak je to přesně, jak říkáte. I když jsme se sestrou obě rodačky z Prahy, náš rodinný původ má přes babičku moravské kořeny. Každé prázdniny jsem měsíc trávila s babičkou a dědou na Šumpersku. A aby to bylo ještě pestřejší, dodám, že dědeček byl Slovák.

Přiblížila byste nám, čím vším se zabýváte?

Už od dětství jsem věděla, že chci být novinářka – pracovat s písmenky, potkávat zajímavé lidi a zpracovávat jejich příběhy a životní osudy. Za sebou mám šestnáctiletou práci v regionálních redakcích Deníku, na Ministerstvu zdravotnictví jsem byla manažerka komunikace projektu o duševním zdraví, napsala jsem devět knih, píši scénáře pro Českou televizi, připravuji podcasty pro Nadaci Olgy Havlové a pomáhám neziskovým organizacím se sociálními sítěmi. Největší radost mi dělá osvěta v sociální oblasti, zdravotnictví a ve školství. Vnímám to jako své poslání.

V současné době jste také předsedkyní spolku Jsem jedno ucho, který jste zakládala. Napsala jste stejnojmennou knihu, na kterou jste před dvěma lety navázala pokračováním Jsem jedno (moravské) ucho. Co je jejich obsahem?

Jedná se o vyprávění lidí, kteří jsou neslyšící, nedoslýchaví nebo mají kochleární implantát. Opravdové osobnosti s neuvěřitelnými životními příběhy, které se vymykají naší představivosti. Lidé se sluchovým handicapem, kteří se přes nepřízeň vlastního osudu snaží uspět a žít plnohodnotný život. Na začátku mě fascinovalo, jak početná je skupina lidí se sluchovým handicapem – zhruba půl milionu obyvatel v České republice, kteří mají omezený přístup k informacím. Žije mezi námi i několik tisíc neslyšících, pro které je mateřským jazykem znakový jazyk, nikoli čeština. Neslyší mluvené slovo, rádio, vysílání televize je pro ně při absenci titulků nebo tlumočníka znakového jazyka téměř nepřístupné. Sluchový handicap je náročný a vede k sociální izolaci. Hluchoslepá americká spisovatelka Helen Kellerová kdysi řekla: "V úplné tmě a tichu, které mě oddělují od světa, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu. Slepota odděluje člověka od věcí – hluchota od lidí."

Čím si vás svět neslyšících získal a co bylo impulzem věnovat se této oblasti?

Před třinácti lety jsem v redakci Pražského deníku vymyslela autorský seriál na pokračování s názvem Pražské neziskovky. Celkem více než stovka rozhovorů s lidmi z organizací, které se věnují lidem s handicapem. A asi to byl osud, ale hned pro první díl jsem si vybrala neziskovku, která provozuje kavárnu s neslyšící obsluhou. Bariéru, která nás oboustranně oddělovala, bylo náročné překonat.

O rok později jsem se setkala během rozhovoru s dalším neslyšícím. Oproti prvnímu rozhovoru z kavárny, kde neslyšící kluk byl velmi stydlivý, neslyšící senior Vláďa toho měl naopak spoustu na srdci. Když mi ale vyprávěl, jak s každým dopisem běží za tlumočníkem znakového jazyka, protože neví, jestli mu banka nabízí finanční bonus, nebo má například nedoplatek a je dlužníkem, protože češtině moc nerozumí a je pro něj druhým jazykem, cítila jsem mezi mnou a Vláďou komunikační propast. Pokládala jsem otázky v češtině, tlumočnice Vláďovi ve znakovce překládala. Vláďa ve znakovém jazyce odpovídal, tlumočnice mi překládala jeho odpovědi. Ani autorizace rozhovoru se neobešla bez prostředníka – tlumočnice…

Kniha Jsem jedno (moravské) ucho obsahuje deset silných příběhů lidí s vysokou ztrátou sluchu nebo neslyšících. Kde a podle jakého klíče jste si je vybírala?

Tím, že se v komunitě lidí se sluchovým handicapem pohybuji už hodně dlouho, mám pocit, že mnoho fascinujících příběhů si už do svého života tak nějak přitahuji. Celý život jsem sice žila v Praze, ale již tehdy jsem za poutavými lidskými osudy jezdila po celé republice – od Ústeckého kraje až po Zlínský kraj. Už tehdy jsem měla přátele se sluchovým handicapem i v Moravskoslezském kraji. Po přestěhování do Frýdku-Místku jsem tedy plynule navázala na psaní příběhů i s lidmi z předešlých knih. Příběhy se však neopakují. Mapuji v nich nové životní role hrdinů, kteří jsou spjati s Moravskoslezským krajem. Čtenářům se v knize kromě jiných představí neslyšící student medicíny, nedoslýchavá asistentka hluchoslepé holčičky, studentka vysoké školy, která ohluchla po lécích, fyzioterapeutka s kochleárním implantátem nebo vedoucí čety ve Vagonce v Ostravě.

Bylo těžké je přesvědčit ke spolupráci? Jde přece jen o jejich osobní intimní příběh.

Osobnostem se sluchovým handicapem vždy zdůrazňuji, že pro náš vztah je naprosto zásadní vzájemná důvěra. Že se nechystám zpracovat jejich příběh jako senzaci s bulvárním titulkem na přední straně, ale že ho chci podat citlivě a s ohledem na jejich osobnost – tak, aby to široké veřejnosti pomohlo pochopit, jak s nimi v souvislosti s jejich handicapem komunikovat.

Protože když porozumíme tomu, jakými problémy a nástrahami si každý den lidé se sluchovým handicapem procházejí, dokážeme k nim snáz přistupovat s větší empatií a také jim pomoci tak, abychom jim život alespoň o něco zjednodušili. Věřím, že každé naslouchání mění svět k lepšímu.

Máte mezi nimi svého hrdinu?

Všichni si zaslouží veliký respekt a uznání. Pokud bych ale měla vyzdvihnout pouze jednoho z nich, byl by to sedmadvacetiletý lékař David Buzrla. Jeho cesta za dosažením profesního snu byla opravdu trnitá, plná překážek. Přestože byl talentovaný, musel opustit gymnázium v Ostravě. Ne že by ho nezvládal, ale vyučující se nedokázali přizpůsobit jeho sluchovému handicapu. A to měl spolužáky na vozíku i nevidomé… Těm vyučující dokázali přizpůsobit výuku. Neslyšícímu studentovi se sluchadly ne… Nevzdal se ale a odstěhoval se od rodičů do Prahy. Chodil na jediné gymnázium pro sluchově postižené v ČR, žil na internátu a pokračoval ve studiu tak, aby zvládl náročné přijímací zkoušky na Ostravskou univerzitu. Uspěl a dnes je z něj lékař ORL v havířovské nemocnici. Aby mohl dokončit studia a komunikovat se svými pacienty, nechal si voperovat kochleární implantát, který původně odmítal.

Nad knihou převzala záštitu současná první dáma paní Eva Pavlová. Bylo složité získat vašemu projektu její podporu?

Přála jsem si téma sluchového handicapu více zviditelnit. A napadlo mě poprosit o záštitu manželku pana prezidenta. Poslala jsem jí oficiální žádost a ukázky mé tvorby. A byla jsem šťastná, když ji v záplavě tisíců dalších žádostí toto neviditelné – sluchové téma – zaujalo.

V době, kdy mi z prezidentské kanceláře telefonovali její kladné vyjádření, byl u mě ve Frýdku-Místku na návštěvě můj děda. Když se dozvěděl, kdo mi volal, s hrdostí a úžasem ve tváři řekl: "Verunko, no dobrý!" A téma se opravdu díky ní podařilo zviditelnit, protože když se paní Eva Pavlová vyfotila s naší knihou a dala ji na svůj Facebook, dostala se oklikou tato informace i k dědovi, který nemá sociální sítě.

Obálka knihy Jsem jedno (moravské) ucho, které dala záštitu manželka prezidenta paní Eva Pavlová. 

S programem besed navštěvujete základní školy. Jak na toto téma reagují děti ve věku 6-15 let? Vnímají téma jinak prvňáčci a jinak žáci vyšších ročníků?

Jsem ráda, že jste mi položil právě tuto otázku. Jen v tomto týdnu, kdy spolu děláme náš rozhovor, jsme uspořádali celkem devět besed na základních školách v Lískovci a v Novém Jičíně. A konkrétně dnes jsem byla ve Městě klobouků, kde jsme s kolegyní Dášou, která má osmdesátiprocentní ztrátu sluchu, vystoupily v rámci naší besedy před studenty prvního ročníku střední zdravotnické školy.

Téma sluchového handicapu zaujalo i páťáky ze ZŠ Lískovec ve Frýdku-Místku. Foto: Jsem jedno ucho, z. s.

Na této škole, ze které se rekrutují budoucí sestřičky a zdravotní bratři, jsme s naším programem nebyly poprvé. Naše spolupráce zde trvá už tři roky, vedení nás sem zve opakovaně pro všechny první ročníky. Když jsme dnes s Dášou přicházely ke škole, za námi šly studentky. A ta jedna povídala kamarádkám: "Dneska máme první hodinu tu besedu o sluchu." A druhá jí odpověděla: "Jo, slyšela jsem, že minulý rok byla super!" Tohle je pro nás ta nejkrásnější zpětná vazba – téma sluchu, sluchového handicapu a ochrany sluchu dokáže oslovit i dospívající!

Besedy jsou interaktivní. Žáci se při nich smějí, jsou zamyšlení, dokáží se empaticky vcítit do lektora se sluchovým handicapem. Novým poznáním je pro ně, že slyšet ještě neznamená rozumět.

Podobné je to na základních školách. Jinak mluvíme s prvňáčky, jinak s deváťáky. A nově chodíme i do školek, které nás začaly samy oslovovat. Každá beseda je jiná. Ve třídě je jiná dynamika. Ale osobně mi hodně pomáhá, že mám tři dcery ve věku dva roky, pět a deset let.

Veronika Širc s nejmladší dcerou Jasmínkou. Foto: archiv Veroniky Širc

Během besed mluvíme jazykem dětí. Ale poselství je stejné – ať už je to pro malé předškoláčky nebo pro maturanty. Slyšet není samozřejmost. Sluch si musíme chránit. Hluk nás obklopuje všude. A mnohdy jdeme poškození sluchu naproti hlasitým poslechem hudby ve sluchátkách nebo na koncertech. Někteří ORL odborníci už přitom mluví o epidemii nedoslýchavosti! A Světová zdravotnická organizace varuje, že pokud si dnešní mladí ve věku 12 až 35 let nebudou chránit sluch, bude mít do roku 2050 každý čtvrtý člověk problém se sluchem.

A ono to není tak nereálné, jak se může nyní, v roce 2026, zdát. Ačkoli víme, že poslech nad 85 decibelů nám poškozuje sluch, minulý rok na festivalu ve Frýdku-Místku moderátor vyzýval návštěvníky, ať ukáží, jak dokáží být hluční. A hecoval je, ať překonají 105 decibelů z předešlého dne. Oni opravdu tuto hranici překročili. Moderátor nadšeně oznámil, že křičeli na 115 decibelů… Na videu, které má festival doteď na sociálních sítích, je v jednom momentu vidět, že hluk byl pro některé už tak nesnesitelný, že si zakrývali uši…

Je hodně zvukařů, kteří mají už ze své podstaty povolání – pokud si nechrání uši – poškozený sluch. Tito zvukaři pak ozvučují akce i pro naše potomky – na dětských dnech, na kulturních i sportovních akcích… A tím – zjevně nevědomky – ničí sluch již těm nejmenším.

To nebyla zrovna optimistická tečka. Doufám, že vaší osvětě bude dopřáno více slechu. Já byl dnes jedno velké ucho…

Medailon Veroniky Širc

• 16 let pracovala jako redaktorka (a později šéfredaktorka) v Pražském deníku.
• 3 roky pracovala na Ministerstvu zdravotnictví na projektu Centra duševního zdraví II jako manažerka komunikace. Moderovala na ministerstvu také závěrečnou konferenci k CDZ II.
• V současnosti je na rodičovské dovolené (pracuje jako tisková mluvčí města Český Těšín). Píše scénáře pro Českou televizi (pořad Televizní klub neslyšících a Klíč) a pro Výbor dobré vůle - Nadaci Olgy Havlové připravuje podcast S dobrou vůlí a rozhovory do časopisu Dobré zprávy (seriál Závěti pomáhají, rozhovor s dárci a spolupracovníky nadace).
• Žije ve Frýdku-Místku, je vdaná, je maminkou 3 dcer (2 roky, 5 let a 10 let).