Veronika: Sluch mi zničila magnetická rezonance

"Paní Veroniko, setkala jste se někdy s takovým příběhem?"

Píše se 28. listopadu 2024. V Centru aktivních seniorů ve Frýdku-Místku mám poslední přednášku z ročního cyklu pro seniory Na ochranu sluchu není nikdy pozdě.

S upřenýma očima, ve kterých vidím bolest, smutek a rezignovanost, která se mísí s nadějí, se tu na mě dívá černovlasá seniorka, vedle který sedí její manžel.

Nepřišli na přednášku – jako více než 170 seniorů před nimi – aby se dozvěděli, proč je pro ně sluch celý život zásadní. A proč stojí za to si ho chránit i ve vyšším věku.

Přišli proto, že už nevěděli, kam dál. Přišli sdílet příběh, který žijí se svou dcerou. Přišli, aby to jejich břímě bylo alespoň o trochu lehčí…

Když dopovídali příběh dcery, která žije už několik měsíců mezi čtyřmi stěnami, v absolutním tichu, protože ji jakýkoli zvuk – od zpěvu ptáků až po cinknutí lžičky o talířek – bolí – ostatní účastníci přednášky byli v šoku.

"To musí být k zbláznění," pronesla jedna seniorka za souvislého kroutění hlavou. "Nejen pro vaši dceru, ale i pro vás," dodala.

Manželé mlčky přikývli. A v tom jednom pohybu hlavy bylo řečeno všechno. Únava. Rezignovanost. Ale hlavně bezmoc.

Bezmoc naplno pochopit, co všechno jejich dcera prožívá. Proč to, co prožívají, se děje právě jim. Bezmoc nad tím, jak milované dceři pomoci…

(O měsíc později)

Přijíždím k domu v Kunčicích pod Ondřejníkem, kde bydlí moje jmenovkyně. Veronika, dcera seniorů, kteří přišli na konci listopadu na přednášku o sluchu.

Jako návštěva bych v normálním případě vystoupala nahoru po schodech a zazvonila bych. Nebo aspoň zaklepala. Ale už dopředu mám instrukce, že po příjezdu mám napsat sms. A Veronika už na mě bude čekat.

Píši sms. Vstupuji nahoru po schodech. Dveře se pomalu otevírají. A v nich… Stojí asi čtyřicetiletá žena. Nesměle se na mě usměje. V očích má jiskřičky. A na uších… Obrovská ochranná sluchátka.

Přestože ji vidím poprvé v životě, po chvíli mám pocit, že už se známe roky… Potykáme si.

Zve mě do pokoje, kde usedám na křeslo.

Už už sahá na ochranná sluchátka a chce si je sundat. Když v tom se zarazí. A vyčkává.

"Nemáš prosím nic zapnuté na suchý zip?" ptá se s obavami. "Suchý zip by pro mě byl zraňující," vysvětluje.

"Na suchý zip ne. Ale vytáhnu si počítač z obalu," říkám. A než zipem projedu celý obal a vytáhnu počítač, Veronika stále vyčkává a na uších má po celou dobu nasazená ochranná sluchátka.

"Nic ti nepípá?" ptá se starostlivě. "Máš prosím vypnutý mobil? Když zapneš počítač, nebude tam ta znělka?"

"Všechno vypnuté," ujišťuji ji.

Po tváři se jí rozběhne lehký úsměv a ona – poprvé od doby, kdy jsem přišla – dává z uší ochranná sluchátka.

Její úleva však pro mě znamená najednou velké břímě. V rychlosti mi v hlavě běží, co všechno nesmím udělat, abych jí hlukem nezpůsobila bolest.

Chci se pohnout na křesle, ale raději to neudělám. Co kdybych křeslem šoupnula. Nebo co kdyby nedej bože vydalo takový zvuk, jako když jsem do něj usedla. To ještě měla Verča ochranná sluchátka…

Verča je velmi vnímavá. Vidí, jak jsem v napětí. Trochu mě uklidňuje, když říká, že bez ochrany úplně není.

Ukazuje na uši, kde pod ochrannými sluchátky nosí ještě speciální silikonovou ochranu, kterou má vloženou přímo v uších.

Oddechnu si.

Verunka mě pouští do svého světa. Začíná s vyprávěním. A já si dávám pozor, aby ťukání na klávesnici bylo co nejtišší…

Vypráví. Se zapálením…

Chvilkami přestávám psát a jen se na ni fascinovaně dívám. Je tak křehká. Éterická bytost, které jeden okamžik úplně změnil život…

Pokračování příběhu 17. července...