Tereza Kawuloková: Pořád si zvykám na druhý implantát

"Terez, tak jak se cítíš?" ptám se. Ale hned si odpovídám, když vidím její rozzářený obličej. "Záříš jako sluníčko!"

"Veru, co ti budu povídat… Už se nemůžu dočkat!"

Stojíme před Fakultní nemocnicí v Ostravě-Porubě. Terku čeká výměna zvukového procesoru. Technologicky lepšího, než byl ten, který měla posledních sedm let.

Terka se těší jako malé dítě. A já s ní. Mám radost, že mohu být u prvního nastavení zvukového procesoru, díky kterému bude zase o trochu lépe slyšet. Ale hlavně – věřím, že i o mnoho lépe rozumět. A to i v hlučnějším prostředí…

Jdeme po schodech do patra. A za chvíli už kolem ní prochází biomedicínský inženýr Tomáš Mimra, který ji zve do malé místnosti.

"Cívky už jsou pohromadě s procesorem, je to kvalitnější než dříve," popisuje Tomáš Mimra. Před Terku pokládá krabici, ze které vytahuje zvukový procesor a spoustu doplňků.

"Jsem zvyklá, že se na nastavení procesor připojoval kabelem, ale teď už to není třeba, že?" ptá se Terka biomedicínského inženýra.

"Přesně tak, teď už nemusíte. Připojení funguje přes Bluetooth," vysvětluje a podává Terce zvukový procesor. Ta si ho nasazuje na ucho, které je po implantaci už částečně zhojené.

"Jak se slyšíme?" zní první dotaz od biomedicínského inženýra Tomáše. Terka přiložením cívky zvukového procesoru na spánkovou kost aktivuje spojení s kochleárním implantátem pomocí magnetu.

O kochleárních implantátech se mluví jako o nejdokonalejší neuroprotéze. Ani po těch letech mě nepřestává fascinovat, že medicínsky "mrtvé ucho" dokáže znovu "slyšet". I když jinak. Ale mozek znovu dokáže vnímat zvuky. Dokonce i takové, které předtím neslyšící člověk svým uchem nikdy neslyšel.

"Dobře," hlásí mu Terka.

"Budu vám teď pouštět zvuky. A vy mi budete říkat na stupnici od jedné do deseti, jak dobře to slyšíte," instruuje biomedicínský inženýr.

"Šest. Sedm. Šest. Devět. Sedm. Devět…"

"Co sykavky?"

"Š, č, ř slyším dobře. Ale s a z… To se mi ztrácí, splývá mi to," přiznává Terka.

"A co tiché zvuky? Jak si třeba píše Veronika do počítače na klávesnici," ukáže na mě biomedicínský inženýr Tomáš. "To slyšíte?"

"To je tak trojka." Terka se začne usilovně soustředit. "Trojka nebo možná čtyřka," upřesňuje.

Biomedicínský inženýr pouští ještě velmi tiché tóny, ale Terka nereaguje. I tuto reakci – tedy nulovou odpověď – si zaznamenává do svého počítače.

"Některé zvuky ještě paní Kawuloková neslyší, to je v pořádku," vysvětluje mi. A obrací se znovu na Terku. "Ty spodní prahy jsou nastavené dobře. Ještě bych se zkusil zaměřit na sykavky, jestli je to lepší. Sysel, syčet, sypat…"

Terka kroutí hlavou. "Přijde mi to stejné."

"Dobře, zkusíme o trochu přidat. Ale ať to pro vás není zase moc hlasité."

Terka s biomedicínským inženýrem Tomášem Mimrou zkouší a ladí různé frekvence tak, aby pro ni byl poslech co nejpřirozenější.

Představuji si, kdyby to tak dlouho trvalo i u brýlí. Tam vám změří zrak za chvíli. Vyrobí vám brýle a vidíte dobře. Ale začít dobře slyšet – a hlavně rozumět – s kochleárním implantátem… To je běh na dlouhou trať. Ale podle spokojeného výrazu Terky, když vycházíme z ordinace, to stojí za to.

Kamarádi jako největší motivace

Čtvrt roku po nastavení nového zvukového procesoru jde Terka na operaci. Bude mít implantované i druhé ucho. K tomuto kroku se odhodlávala dlouho. Dlouhá léta mi říkala, že jí stačí na druhém uchu sluchadlo, které měla spárované se zvukovým procesorem. A že nechce riskovat zhoršení závratí, kterými čas od času trpěla.

Protože operace… je vždycky risk. A ona měla pocit, že jí sluchadlo ještě vydrží, že nebude potřeba druhé ucho implantovat…

Ale když Terka u svých kamarádů, kteří se nechali implantovat i na druhé ucho, viděla posun k lepšímu porozumění a většímu sebevědomí, její rozhodnutí nenechat se implantovat postupně vzalo za své.

"Stejně jako jsou oči párový orgán, uši také. A když je nerovnováha mezi slyšením na jednom a druhém uchu, ovlivňuje to spoustu věcí. Mám sice strach, aby operace závratě nezhoršila, ale bylo mi řečeno, že druhostranná implantace je může paradoxně zmírnit. Docela často se mi motala hlava… Doufám, že obě uši se mi po operaci časem 'srovnají'."

Správné načasování

Od Terčiny operace druhého ucha uplynulo několik měsíců. A já dostávám trochu bláznivý nápad. I když vím, že je Terka introvert, navrhuji jí, že bychom spolu mohly chodit na besedy do škol. Naši společní kamarádi – neslyšící David, nedoslýchavá Anička nebo neslyšící Marťa už jsou v týmu roky. Ale Terku jsem se podvědomě bála oslovit. Nebo přesněji řečeno – bála jsem se její reakce. Cítila jsem, že tomu, aby před dětmi a žáky vyprávěla svůj příběh, ještě něco chybí…

A pak to najednou secvaklo. S druhým kochleárním implantátem jako by přišlo větší sebevědomí. Scházely jsme se v kavárně a povídaly si. A jednou, když jsem cítila, že by odpověď mohla být kladná, jsem se zeptala.

"Terez, víš, jak chodíme se spolkem Jsem jedno ucho na besedy… S Aničkou, s Davidem… Co kdybychom šly jednou i spolu?"

"Tak jo."

V tom "tak jo" nebylo vůbec žádné rozmýšlení. Bylo to tak prosté. Přišlo to ve správnou dobu…

První beseda

A teď tu stojíme před třineckou základní školou. Ano. Vidím, že Terka je trochu nervózní. Ale jakmile přijdeme do třídy a představíme se žákům, stres z ní opadá. A když skončí první beseda, překvapeně se ptá: "To už je hotovo? To tak rychle uteklo! Bylo to prima."

Bylo. Terka byla fantastická. Jako rozená vypravěčka mluvila o svém příběhu, který žáky zaujal.

Žáci si vyzkoušeli mnoho aktivit. Pochopili, jak se Terka může cítit, když přeslechne… Během besedy se žáci usmívali, někdy smáli, někdy byli v šoku, jindy posmutnělí… Všechny tyto emoce si prožili. A věřím, že v nich beseda rezonovala ještě hodně dlouho…

Zavoláš tam, prosím?

Besedy máme za sebou. A Terka úplně září. Stejně, jako když šla na první nastavení nového zvukového procesoru.

Přicházíme k jejímu autu, kde se s ní chci rozloučit. A najednou jí úsměv zamrzne. Na dveřích řidiče na ni čeká připevněná cedulka. Pozdrav od městské policie.

Prohlížím si kartičku. "Terez, píše se tady, že máš zavolat na toto telefonní číslo," ukazuji jí pevnou linku.

Terka se na to netváří. Je mi jasné proč.

"Veru, zavoláš tam, prosím?"

Kývnu a hned si uvědomím, že přesně tohle Terka vyprávěla na besedě žákům. Jako neslyšící – i když má kochleární implantát – cizím lidem netelefonuje. Hovory přijímá pouze od rodiny a blízkých. Volání s městskými strážníky na rušné ulici rozhodně není něco, do čeho by se Terka vrhla po hlavě. Strážníci budou určitě říkat instrukce. A ty je potřeba slyšet zřetelně. Stoprocentně.

Vytáčím číslo na městské strážníky. "Dobrý den, neslyšící kamarádka má od vás cedulku na autě a poprosila mě, abych vám zavolala."

Ve sluchátku bylo chvíli ticho. A pak strážník řekl: "No tak ať k nám přijde."

"Ale kam má prosím přijít?"

"K nám na služebnu."

"A jaká je to prosím adresa?"

Strážník řekl adresu a zavěsil… Škoda, že už jsme pak s Terkou neměly možnost toto vyprávět žákům. Protože podobné situace zažívají neslyšící i nedoslýchaví lidé denně. Nepochopení toho, co to znamená neslyšet…

Jsem Terka. A pracuji tu jako ekonomka

Další besedy jsme s Terkou podnikly hned za dva měsíce.

"Terez, podpořila nás společnost Hyundai! Můžeme jet i do menších škol v kraji. Co třeba do té tvé?"

Terka se zamyslela. Bylo vidět, že váhá. Chápala jsem to. Jedna věc je říkat neznámým žákům, jaké je to neslyšet. Ale druhá věc je o svém sluchovém handicapu vyprávět žákům, které bude ještě roky potkávat na chodbách…

Terka ale souhlasila…

Když jsem přijela ve čtvrt na osm k základní škole v Dolních Domaslavicích, už tam stál hlouček žáků. Ale Terky auto jsem tam ještě neviděla.

Za pět minut jsem ji postřehla. Projela okolo mě a zaparkovala. Rychle jsem vystoupila z auta. A hodně nahlas – až se lekly dvě kolem procházející slečny – jsem na ni zavolala. "Terez!"

Nereagovala. Potřetí, když jsem z plných plic zavolala, se zarazila. A zmateně se rozhlížela, odkud jde zvuk… Když totiž máte poškozený sluch, nemůžete se vždy spolehnout na směrové slyšení…

A když jsem počtvrté zakřičela její jméno, postřehla mě. Když jsme pak žákům vyprávěly tuto příhodu, pochopili, že slyšet není samozřejmost…

Když jsem se žáků na začátku besedy ptala, jestli Terku znají, většina odkývala. Co přesně ve škole dělá, to už věděl málokdo.

To, že je neslyšící, nevěděl z žáků nikdo…

Sluchový handicap je neviditelný. A proto ani Terku nepřekvapilo, že si toho, že neslyší, žáci nikdy ve škole nevšimli.

"Pracuji tu jako ekonomka. Zařizuji vám třeba autobusy na výlety, spravuju pokladnu, hradím faktury…" Žáci hltali každé Terčino slovo. Když mluvila o tom, že její maminka s tátou jsou přenašeči chybného genu a je u nich pětadvacetiprocentní pravděpodobnost, že se jim narodí dítě s vrozenou sluchovou vadou a Terka (na rozdíl od slyšícího bráchy) to "vyhrála" …

Terku baví besedy i proto, že nikdy dopředu nezná otázky žáků. Když se jí jeden ptal, jak to se svým handicapem zvládala ve škole, vzpomněla si Terka na úsměvný moment.

S jedním spolužákem se pořád nemohla domluvit a nechápala, co po ní vlastně chce, když najednou roztáhl vnější koutky svých očí a zvolal: "Čínské pero!"

Ani v práci to Terka neměla o moc jednodušší. Když chodila v Praze na pohovory, její přijetí vždy zkrachovalo na tom, že po ní firmy chtěly, aby jako neslyšící grafička telefonovala…

Osudové setkání v Bille

A bylo to právě hlavní město, kde jsem Terku – s jejím tehdejším přítelem – poprvé potkala. Psal se rok 2018. Byla jsem v nákupním centru na Vysočanské, když jsem zaslechla, jak se spolu baví kluk s holkou.

Ti mají určitě kochleární implantát, zaradovala jsem se. Rychlým pohledem na hlavu jsem si to potvrdila. Hurá, adepti do příběhů Jsem jedno ucho!

Přiznávám, že byli překvapení, když jsem je oslovila. Ale v tu dobu už Ucho znali, tak souhlasili.

Terka mi v tom životě zůstala. I když jsem se přestěhovala na Moravu (a ona se z Prahy vrátila zpátky do Třince).

Terka je skvělá parťačka, která má pod palcem grafickou stránku knih Jsem jedno ucho. Je to člověk, se kterým se zasměju. Člověk, na kterého se vždy mohu spolehnout. Skvělá kamarádka, kterou jsem tehdy "přepadla" v obchoďáku. A nikdy by mě nenapadlo, že to "přepadnutí" bude osudové a že mi zůstane v životě…

Text: VERONIKA ŠIRC