Nikola Janošcová: Hodně strachů máme v sobě zbytečně

Poprvé jsem její příjmení zaznamenala, když se její neslyšící maminka omylem přihlásila na program Žít normálně II, který náš spolek Jsem jedno ucho dělal pro Moravskoslezský kraj ve Velkém světě techniky v Ostravě.

Do rezervací mi přistála objednávka, která mi byla podezřelá. Na program se mohly hlásit školy (a většina učitelů se hlásila ze školních e-mailů). Když mi tedy pípla nová rezervace a viděla jsem tam koncovku e-mailu, který nebyl školní, chtěla jsem se ujistit, že se na program pro školy nepřihlásil někdo omylem.

Paní Kateřinu Demlovou Janošcovou jsem hned kontaktovala. A ona mi potvrdila, že se přihlásila. Ale ne omylem. Že se jí líbí program, kde představujeme žákům v rámci jednoho dopoledne všechny druhy handicapů. Že má sama kochleární implantáty a že by chtěla přijít s neslyšící dcerou.

A napsala mi, že dcera Nikola, která chodí na ostravskou základní školu, je ve třídě jediná, která má sluchový handicap.

Na program nakonec nepřišla maminka s dcerou. To podmínky programu, který byl spolufinancovaný z Evropské unie, neumožňoval.

Nabídla jsem však Katce, aby o programu dala vědět třídní paní učitelce a do programu Žít normálně II se přihlásila celá třída.

Klaplo to. A Nikol opravdu se spolužáky dorazila.

To bylo poprvé, co jsem ji viděla. Podruhé to bylo letos v březnu – 3. 3. na Světový den sluchu – kdy přišla s neslyšící maminkou a nedoslýchavým bratrem na měření sluchu a přednášky s ORL odborníky.

A jak se říká – do třetice všeho dobrého – přišla maminku morálně podpořit na dvojrozhovor – náš podcast Slyšet není samozřejmost s jejím slyšícím bratrem Jiřím.

Mlčky tam seděla. A ke konci, když už byla Katka unavenější z odezírání, Nikol mamince některé otázky dovysvětlila – naznakovala…

"Bylo to hluboké, dojemné"

"Nikol, jaké pro tebe bylo dnes vidět maminku a tvého strejdu – spolu – v podcastovém studiu?"

"Bylo to velmi hluboké… To, co tady dnes vzniklo… To, že moje neslyšící maminka mohla dělat zvukový podcast… Bylo to krásné, dojemné. A od strejdy jsem se dozvěděla tolik informací, které jsem o něm vůbec netušila…"

Nikol je opravdu dojatá. A pořád to v ní doznívá, ještě i hodinu po tom, co jsme nahráli podcast. Sedíme spolu ve Slezské Ostravě na rozhovoru.

A Nikol vypráví.

Už ne o mamince, ale o sobě.

Končí devátou třídu. V ZŠ logopedická v Ostravě, kam chodí, je jediná se sluchovým handicapem. "Někdy se ve škole cítím trapně," zamýšlí se.

"Trapně? Proč?" ptám se.

"Protože jsem ve škole jediná se sluchovým postižením… V první třídě jsem neměla ve škole moc kamarádů. Neuměla jsem se vyjadřovat. Už dopředu jsem se bála mít kamarádky, protože špatně slyším. Když byl hluk, foukal vítr… Bála jsem se, že něco přeslechnu a oni mě opustí. Bála jsem se, že se nebudou chtít kamarádit s holkou, která špatně slyší."

"Takže ty strachy jsi měla spíše sama v sobě?"

"Ano, mám skvělé kamarádky. Věřím, že mě neopustí. Hodně strachů máme my, kteří špatně slyšíme, v sobě zbytečně. Trápí nás to a uzavírá nás to do sebe."

"A bylo těžké pro tvé kamarádky, aby se naučily mluvit srozumitelně, abys jim dobře rozuměla?"

"Ano, myslím, že to pro ně bylo těžké. Mám některé spolužačky, které mluví hodně rychle. To je pak pro mě těžké na porozumění… Ale když jsem byla malá – bylo mi tak šest let – jezdila jsem do Olomouce s mamkou a taťkou na bowlingové turnaje. A tam jsem se chtěla kamarádit s jednou holčičkou. Ale protože jsem tehdy ještě moc nemluvila, tak ode mě vždy odběhla, nechtěla si se mnou hrát. Možná se mě bála," zamýšlí se Nikol.

Nejlepší předmět? Cizí jazyky

Když se Nikol ptám na nejoblíbenější předmět ve škole, tak kupodivu neřekne matematiku, ve které ve škole exceluje (a to dokonce tak, že v červnu v soutěži Abaku získala v Praze na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy 2. místo), ale cizí jazyky, které byly v době studií strašákem mnoha lidí se sluchovým handicapem.

"Baví mě angličtina, kterou se učím od třetí třídy. A super je i ruština, kterou mám od sedmé třídy."

"Pro některé lidi je těžké naučit se azbuku. S tím jsi neměla problém?"

"To jsem se naučila v pohodě. A dokonce i poslechy mě baví – děláme je v angličtině pravidelně. Úlevy nemám. Mám už dlouho kochleární implantát, takže je slyším, díky bohu, dobře. Když jsem byla na prvním stupni, tak jsem měla dokonce nejlepší diktáty z celé třídy!"

Střední? Na zdrávku

V době, kdy spolu děláme rozhovor, už Nikol ví, že se dostala na Střední zdravotnickou školu v Ostravě.

"Zatímco matika byla fakt jednoduchá, čeština mě potrápila. Samá složitá souvětí… Měla jsem kolikrát problém s porozuměním. Skončila jsem v pořadí přijatých studentů předposlední. Ale dostala jsem se. Mám radost, protože bych ráda jednou pracovala ve zdravotnictví."

"Inspiroval tě strejda?"

"Ano. Chtěla bych být doktorka. Ale možná něco klidnějšího, než má strejda na traumatologii. Nebo přemýšlím o asistentce zubního laboranta."

Šestnáctiletá Nikol byla implantovaná na levé ucho, když jí bylo 19 měsíců. S kochleárním implantátem tak funguje už čtrnáct let. A druhý, na pravé ucho, plánuje po střední škole.

"Tvůj brácha má také kochleární implantáty?"

"Nemá, nosí sluchadla. Jemu sluchadla dostačují, slyší s nimi dobře. Občas přemýšlím nad tím, jaké by to bylo být jako brácha – nedoslýchavá… Ale život to vymyslel jinak. Jsem jako mamka neslyšící, brácha je jako taťka nedoslýchavý."

Do školky chodila Nikol se slyšícími dětmi, stejně tak to má i na základní škole. "Učitelé ví, jak se mnou mluvit. Ale super je, že jsem nikdy nemusela sedět vepředu. Jak mám kochleární implantáty, tak jsem slyšela dobře vždy i v zadní lavici."

Strejda? To je anděl

Když Nikol mluví o svém možném budoucím povolání, je vidět, že velkou inspirací je její strejda, který zachraňuje životy a svou práci bere jako poslání.

"Strejda je anděl. Mají s mamkou krásný vztah. A mně je jen líto, že jeho práce je tak časově náročná. Ráda bych s ním trávila více času. Je neuvěřitelné, kolika lidem dokázal pomoci. I lidem, kteří nechodili… A on je vrátil zpátky do života…"

Druhou její inspirací je sestřenice Gabka, která pracuje jako všeobecná zdravotní sestra.

Ostatní mě vnímají jako neslyšící

Když se s Nikol bavíme na téma identity – jestli se cítí jako neslyšící nebo slyšící, její odpověď mě překvapí.

"Ostatní mě popisují jako neslyšící," odpovídá bez váhání.

"Ale jak se vnímáš ty sama?"

"Já se vnímám jako slyšící. Vnímám zvuky. Celý život jsem mezi slyšícími. Mám slyšící kamarády. Ale ostatní mě popisují jako neslyšící," krčí rameny Nikol.

"A víš do budoucna, jestli tvé děti budou slyšící nebo neslyšící?"

"Před plánováním rodičovství půjdeme – já, ale i brácha – na genetické vyšetření. Mamka říkala, že budu mít nejspíše slyšící miminko. A můj brácha nejspíše neslyšící miminko. Slyší daleko lépe než já, má ještě zbytky sluchu, má sluchadla. A já jako neslyšící s kochleárními implantáty mám větší pravděpodobnost, že budu mít slyšící děti… Život je někdy fakt paradox…"

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv NIKOLY JANOŠCOVÉ, titulní foto: VERONIKA ŠIRC