Dirigent Dalibor Bárta: Občas mě přepadávají noční můry, že jsem ohluchl

Rozhovor se skladatelem a dirigentem orchestru TREMOLO (Třemošenský laskavý orchestr) Daliborem Bártou, který vytvořil znělku k podcastu Slyšet není samozřejmost pro neziskovou organizaci Jsem jedno ucho, z. s. 

Máte ve svém okolí někoho, kdo špatně slyší?

Přiznám se, že mám. A dokonce jeden můj kolega, muzikant, který působí ve filharmonickém orchestru, z ničeho nic začal mít problémy se sluchem. Zřejmě to bylo hlukem v orchestru, ale posléze zjistil, že je to dědičná vada. Byl na operaci, proces ztráty sluchu na nějaký čas zastavila, ale proces ztráty sluchu pokračuje. A aktuálně řeší, jestli u hudby zůstane. Je to špičkový muzikant, ale když jsem se nedávno s ním bavil, smířeně prohlásil, že do budoucna asi bude muset změnit profesi. I na základě toho jsem si uvědomil, jak je sluch křehká záležitost – pro muzikanta, kterého sluch živí.

A jak to máte s neslyšícími - znáte nějakého? Nebo například vnímáte znakový jazyk jen prostřednictvím tlumočníků znakového jazyka na obrazovkách televize?

Osobně neznám žádného neslyšícího. Ale ano – registruji to v televizi. Je skvělé, že je pro neslyšící tato možnost tlumočení v televizi. Viděl jsem i pár rádoby vtipných skečů, které mě popudily – ty lidi, kteří to dělají, asi bych je za to trestal. Zesměšňovat nebo banalizovat tento handicap je neslušnost a nepatří do ani do oblasti žertů. Ten, který sám tyto vtipy vypráví, by měl aspoň na týden si zkusit na týden neslyšet. Vím, o čem mluvím. Sluch mě živí nejen jako skladatele, ale i hudebního režiséra, takže si dávám na sluch extrémní pozor. Snažím se vyvarovat hlučného prostředí, i když při práci v divadle to úplně nejde, ale chráním si ho, jak to jde. Často vyhledávám ticho, přemýšlím o svém sluchu, které mě živí. Chodím i na preventivní prohlídky k ušnímu.

Když přišla prosba ze spolku Jsem jedno ucho na vytvoření znělky pro podcast Slyšet není samozřejmost - jaké emoce to ve vás vzbudilo?

Byl jsem moc potěšen. Neprofiluji se jako skladatel předělových jinglů. Zvlášť mě to potěšilo od vás, vím, že děláte záslužnou práci. A když se ptáte na emoci? Byla to radost. Ale zároveň i pocit velké zodpovědnosti, protože jsem chtěl především splnit vaši představu, kterou jste mi popsala, a doufám, že se to potkalo.

Můžete popsat váš tvůrčí proces při komponování výsledné úžasné znělky?

Nevím, jestli je úžasná. (úsměv) Pro tyto příležitosti se snažím využít originální hudbu, ale v tomto případě jsem šel po melodii, kterou jsem vytvořil asi před 25 lety a připadlo mi, že by si krom toho, že je zhudebněná, jako větší kompozice pro sólový klavír, flétnu a orchestr, že bych si to téma mohl použít pro znělku. Písnička se totiž jmenuje Brouk v hlavě, vzal jsem si motiv skladby a udělal tuto krátkou verzi, která vám slouží jako znělka – aranžérsky jsem předělal, aby fungoval podle vašeho zadání. A měl jsem pak velkou radost, že jsme se spolu dohodli, že hlas znělky bude herec Jaromír Dulava, který na tu nabídku kývl stejně nadšeně, jako jsem nadšeně kývl na vaši nabídku já.

Jakou roli ve vašem životě hraje kreativita?

Velmi podstatnou. Mé povolání počítá s velkou mírou kreativity. Ale je to samozřejmě i řemeslo, které musím také ovládat. Kreativita posouvá tu samotnou profesi, kde ji všichni očekávají, kde by měla být. Posluchači přináší potěšení. S kreativitou se kamarádím každý den. Ať už je to v profesi dirigenta, skladatele nebo i v profesi učitele hudby na základní umělecké škole, všude ji využívám. Ale přiznám se, že to slovo jako takové moc nemám rád, spíš využívám české slovo – tvorba. Rád tvořím, hledám nové cesty, rád se dovzdělávám každým dnem v kontaktu s jinými lidmi, nebo když o něčem přemýšlím jako skladatel.

Hudebníci často berou svůj sluch jako samozřejmost. Hypotetická otázka – co byste dělal za práci, kdybyste ze dne na den například ztratil sluch?

Na tuto otázku asi neumím odpovědět, protože se opravdu děsím toho, co by se stalo, kdyby to nastalo. Je mi 53 let, celý život jsem se živil jen hudbou, je pro mě tedy sluch tou nejdůležitější součástí mého života. Přijít o něj si nedovedu představit. Ale přiznám se, že mě občas přepadávají noční můry, že jsem ohluchl. Svěřím se vám i s jednou příhodou. Moje dcerka byla malá, byli jsme na koupališti. Byla tam asi pětimetrová věž, já jako taťka frajer jsem jí řekl, že jí předvedu, jak se z takové věže skáče po hlavě. Chtěl jsem se před ní vytáhnout. Při skoku z toho můstku jsem asi udělal něco špatně, protože jsem si prorazil bubínek. Tekla mi krev z ucha a cítil jsem, že je něco špatně. Strašně špatně jsem na to ucho slyšel, ztrácel jsem balanc. Když jsem si lehl, lekl jsem se, protože jsem měl koncert, ze kterého jsem se nemohl vyvléct. Odehrál jsem ho s neuvěřitelným vnitřním vypětím, v absolutním nekomfortu, bez sebekontroly, byl to jeden z mých nejotřesnějších zážitků. Stalo se, když jsem ještě působil v Karlových Varech, bylo to někdy po roce 2000. Přišel jsem k místnímu ORL odborníkovi, který mě vyšetřil a řekl, že jsem si prorazil bubínek. A varoval mě, že kdyby se to stalo ještě jednou, musel bych na plastiku bubínku. To byl pro mě zdvižený prst. A od té doby jsem se do ničeho podobného nikdy nepustil. Mám tedy respekt – nejen ze skákání z můstků – ale i ze břehu po hlavě do vody.

Knížku Jsem jedno ucho 2026, ve které bude náš rozhovor, pokřtíme v rámci celoročního projektu Slyšet není samozřejmost. A víte například, jakou máte aktuální ztrátu sluchu? Chodíte si ho pravidelně kontrolovat?

Neměřil jsem si to. Nemám pocit, že bych slyšel špatně. Když dělám hudebním režii, občas vzbudím obdiv u přísedících muzikantů, že to snad není možné, že slyším digitální ruch nebo šramot či špatný střih v hudbě, který kolem mě ani oni nezaregistrovali. Vzhledem k věku tam samozřejmě nějaká ztráta sluchu bude, ale zatím ji nějak nevnímám. Pořád si myslím, že ještě slyším velmi dobře. I když mluví někdo polohlasně, nemusím špicovat uši, v tomto ohledu si nemůžu stěžovat, ale pravdou je, že se sluch snažím chránit, jak se dá – před ofouknutím, při potápění si beru špunty do uší… Sluch tedy rozhodně neberu jako samozřejmost.

Za rozhovor děkuje: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv DALIBORA BÁRTY, MARTIN JUHA

Překlad do znakového jazyka: KRISTÝNA VOŘÍŠKOVÁ