Adam Buzrla: Čeká mě ještě asi dlouhá cesta, než najdu sám sebe

Když se ho zeptám na nejoblíbenější hudbu, kterou poslouchá, okamžitě jako první odpoví Beethovena. A po chvilce doplní ještě popové idoly z 80. a 90. let. Tohle byste možná nečekali od mladého člověka z Generace Z.

Scházíme se v kavárně ve Vítkovicích. Na tuto ostravskou městskou část 22letý neslyšící Adam Buzrla nedá dopustit. "Miluji Vítkovice, protože jsou symbolem Ostravy," říká bez váhání.

Zároveň jsou Vítkovice místem, kde tráví každé léto na hudebním festivalu Colours.

"Colours je tradice. Je to pro mě vždy úžasný zážitek. Za ty roky jsem byl už na tolika mezinárodních kapelách," usmívá se Adam.

Když Adam mluví zaujatě o různých hudebních skupinách, zdůrazňuje, že miluje poslouchat písničky s texty. Přestože je neslyšící.

Dlouhou dobu však byl nedoslýchavý. Měl výrazně lepší sluch než jeho bratr David. Postupně se jeho slyšení zhoršilo, až náhle během puberty ztratil sluch na pravém uchu.

"Zjistili lékaři, proč jsi o sluch přišel?" zajímá mě.

"Zatím se to neví. Je možné, že mám Ménièrovu chorobu, ale ještě to nemám prokázané. Od puberty jsem tedy nosil sluchadlo už jen na levém uchu. Náhlá ztráta sluchu na pravém uchu pro mě byla náročná. Šel jsem na gymnázium a pochopil jsem, že s jedním sluchadlem nemůžu fungovat."

Starší bratr David šel na operaci kochleárního implantátu. Adam stále váhal. Chtěl zjistit, jestli je bráchova neuroprotéza opravdu takový zázrak.

"Díky bráchovi jsem se rozhodl pro kochleární implantáty. Nelituji toho. Měl jsem je až ve čtvrtém ročníku na gymnáziu, ale hned jsem poznal rozdíl," říká Adam, který se aktuálně připravuji na přijímací zkoušky na Lékařskou fakultu Ostravské univerzity.

Svůj volný čas tráví nejen v učebnicích, ale také s rodinou a kamarády. "Někdy si zajdu i do fitka nebo náruživě čtu různé knížky."

Mluvení i znakování

Přestože má kochleární implantáty, je věrný i znakovému jazyku. "S mamkou znakuji, s tátou znakuji, s bráchou Davidem to střídám – někdy spolu mluvíme, někdy znakujeme. Jedině s Aničkou mluvíme. Jsme spolu v denním kontaktu, protože bydlíme v domě vedle sebe," popisuje Adam.

Když se vracíme zpátky do dětství, Adam vzpomíná, jak každé léto trávil čas hlavně s neslyšícími rodiči. "David pobýval každé léto až do svých šesti let u naší slyšící babičky, která pro něj byla jako logopedka. Já jsem byl celé léto s rodiči, bylo mi dobře doma. Babička tedy k mému mluvení přispěla, ale největší roli měl brácha." A přiznává, že jako malý byl tichý a stydlivý. "Změnilo se to pak na základce, kdy jsem si začal věřit a hodně jsem se rozmluvil. Pořád jsem chtěl mluvit s bráchou, abych se zlepšoval v mluvení."

Nejvíce ale formovali Adama právě neslyšící rodiče – maminka Petra a táta Petr. Co se od nich naučil?

"Táta mi dal do života určitě to, co dávají otcové. Sebevědomí, cíl v životě, abych se nebál života a jak se seznamovat s holkami. Ale to poslední mě učila i mamka. A od ní jsem kromě jiného získal klid i empatii."

Když se s Adamem vracíme do jeho dospívání, je vděčný nejen za to, jak ho mezi sebe přijali spolužáci na přírodovědném gymnáziu PRIGO, ale i učitelé.

"Učitelé byli v pohodě, vycházeli mi se vším vstříc. Měl jsem různé úlevy, takže jsem držel tempo se spolužáky, nezaostával jsem," vzpomíná Adam.

"V té době jsi ještě neměl kochleární implantáty. Jak by podle tebe vypadalo tvé studium, kdybys už tehdy byl implantovaný?"

"Určitě by to s nimi bylo ještě lepší. Kdybych mohl vzít zpátky čas, určitě bych se rozhodl pro implantaci dříve."

Inspirace bráchou

O kochleárním implantátu Adam dlouho neuvažoval. Stačila mu sluchadla. "Ale již na gymnáziu se mi prudce zhoršil sluch, sluchadla přestala dostačovat, celé dny jsem byl hodně unavený, jak jsem se musel soustředit, aby mi ve škole nic neuteklo. Stálo mě to obrovské množství energie. Navíc jsem v té době hledal sám sebe. Během studia informatiky na Ostravské univerzitě jsem zjistil, že to není obor pro mě. Rozhodl jsem se proto odejít."

"Co ti na to řekli rodiče?" zajímá mě.

"Mamka s tátou mi to rozmlouvali. Ale nakonec to vzali v pohodě a podporují mě, abych to zkusil na jiný obor."

Po dvou letech tedy odešel z vysoké školy. Ale doma nezahálí. Od října se již připravuje na přijímačky. Chce se stát stejně jako jeho bratr David lékařem.

"Svůj čas tedy dělím mezi přípravu na přijímací zkoušky na Lékařskou fakultu Ostravské univerzity a mezi chůzi."

"Chůzi?"

"Ano, rád chodím. Každý den třeba 5 kilometrů."

"I na hory?"

"To spíše s mamkou jezdíme na výlety. Ale už nebydlí v Ostravě, tak delší túry máme třeba o víkendech. Ale sám chodím po Ostravě."

Když se Adam zmiňuje, že se jeho maminka Petra odstěhovala, je na první pohled vidět, že mu chybí.

"Mamka mi moc chybí, samozřejmě, protože ji miluji," říká Adam. "S mamkou jsem se vždycky mohl bavit úplně o všem. Vím, že mi vždy pomůže. A za to ji miluji."

Znakování v tichu

Ač je ještě brzy a Adam má teprve před zkouškami na Lékařskou fakultu Ostravské univerzity, už si pomalu začíná rozmýšlet – pokud by byl přijat ke studiu – jak by se profiloval.

"Pokud se dostanu na Lékařskou fakultu Ostravské univerzity, chtěl bych se stát gynekologem, protože by bylo úžasné na svět přivádět děti. Nebo bych mohl být patologem jako můj táta a zkoumat například vzorky tkání. Pokud by to nevyšlo, dostudoval bych informatiku a pak bych šel na biomedicínského inženýra, což je kombinace technického a zdravotního oboru."

"V tu dobu, kdy jsi byl po operaci několik týdnů v úplném tichu… To jsi vlastně znakoval i s Aničkou, se kterou jinak mluvíš, že?"

"Přesně tak. Znakoval jsem s bráchou, Aničkou, mamkou, tátou. A od prarodičů jsem musel odezírat. Byly to náročné chvíle. Ale v tu chvíli jsem pochopil, že nemít ani sluchadla, ani nastavené kochleární implantáty, je dost blbé. Nemohl jsem se proto dočkat, až mi biomedicínský inženýr poprvé nastaví zvukové procesory."

"Jaké byly první zvuky, které jsi slyšel po úvodním nastavení?"

"Byly to takové robotické zvuky, bylo to hodně divné. Ale všichni mě uklidňovali, že se můj poslech bude zlepšovat. A je to tak. S každým nastavením je to lepší a lepší. Ze začátku mi třeba hodně vadily vysoké tóny. Doteď je pro mě náročné, když třeba kolem mě venku projede kamion, tramvaj… Zároveň je ale pro mě důležité mít zvukové procesory na hlavě, když jsem venku. Slyším, odkud se blíží auto, slyším přijíždět sanitku…"

"Adame, jsou lidé, pro které je úleva si zvukové procesory sundat i během dne. Jak to máš ty?"

"Nosím procesory celé dny, protože rád slyším. Jsem ve spojení s biomedicínským inženýrem, se kterým je opakovaně nastavujeme, aby to slyšení bylo co nejlepší."

Adam se při vzpomínce na první nastavení na chvíli odmlčí a bere si do ruky šálek horké čokolády. Pomalu usrkává z hrníčku. A jak ho tak pozoruji z profilu, všímám si, jak moc je podobný svému bráchovi Davidovi…

Když mu to říkám, zasměje se.

"S bráchou jste si hodně blízcí, že?"

"Ano. Dokonce bydlíme vedle sebe…"

Adam se pousměje a v tichu mezi námi se zamyšleně rozhlédne po kavárně. Při loučení sám od sebe naváže na projekt Jsem jedno ucho, ze kterého se postupem času stal spolek.

"Víš, Veru, jsem rád, že je tu Jsem jedno ucho. Ucho propojuje. Spojuje. A jsem rád, že jsem díky němu poznal spoustu zajímavých neslyšících lidí, kteří třeba neznakují, nejsou v komunitě, ale díky těm příběhům, které píšeš, jsem se o nich dozvěděl."

Přiznám se. Jsem naměkko. Vzpomenu si na všechny ty příběhy, které daly dohromady tolik lidí, kteří se neznali, ale díky Jsem jedno ucho se spolu začali přátelit. To propojování mi dává smysl i po tolika letech.

Adam pokračuje ve vyprávění. "Je hodně lidí, kteří mají sluchový handicap a nebyli do té doby vidět. A tím, jak se stali součástí komunity Jsem jedno ucho, tak se jim i zvýšilo sebevědomí, jsou rádi, že jejich příběhy inspirují… Za to ti děkuji, že děláš tuhle osvětu."

Červenám se. A uvědomuji si, jak moc znamená pro mnoho neslyšících a nedoslýchavých lidí, že je tu Jsem jedno ucho. Ucho, které je vyslechne. Které je motivuje. Ucho, které pravidelně ukazuje veřejnosti, že lidé se sluchovým handicapem dokážou velké věci.

Náš rozhovor je u konce. A to možná nejzásadnější – o hledání své identity – zazní až při cestě k autu.

"Je normální, když je člověk mladý, hledá se, nemůže najít svou identitu. Může to být dlouhá cesta, než najdete sami sebe," říká zamyšleně Adam.

Mlčky přikyvuji. A uvědomuji si na těchto jeho posledních slovech, jaký je Adam neobyčejný. A zároveň vyspělý, protože nechce v životě nic uspěchat a nebojí se otevřeně přiznat, že se stále hledá. Ví, že ho v životě čeká ještě asi dlouhá cesta, než najde sám sebe. Ale věřím, že o něm ještě hodně uslyšíme…

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv ADAMA BUZRLY, titulní foto VERONIKA ŠIRC